PORTRÉTY GABRIELA

V rámci mé potřeby vyzkoušet si něco nového a kreativního jsem se rozhodla zapojit do pár fotografií oblíbené domácí mazlíčky mých klientů. Sešlo se mi v rámci tohoto focení v ateliéru několik potkanů, gekončík, želva a nebo křeček. (nebojte, všechna zvířátka zase odešla zpátky domů a žádná bezprizorní myš se mi po ateliéru nepobíhá :-) Fotit zvířata je fakt fofr. Ale je to dobrý trénink pro focení neposedných dětí. :-)  

Nedávná koronavirová situace mi konečně přinesla příležitost fotografovat sama sebe. Ne, že by se dříve taková příležitost nenaskytla, ale vždy jsem si našla důvod, proč své focení ještě odložit. Stejně, jako velká část žen, mám z fotografování obavy. Není to jen teď, když už člověku přibývají šedivé vlasy a vrásky. Táhne se to se mnou už spoustu let. Už kolem věku 15ti let si pamatuju, že jsem nad tím, jak na některých fotkách vypadám, brečela a chtěla vypadat úplně jinak. Někdy po třicítce přišlo uvědomění, jak moc jsem sama se sebou nespokojená. Dost hluboké a bolestivé. Spolu s tím přišel vztek sama na sebe, jak jsem to mohla dopustit, se tak moc nemít ráda. Pak přišla zase lítost za všechny ty roky, které jsem strávila kritickým zkoumáním svého vzhledu a vyhýbání se pohledu do zrcadla nebo na své fotky. Na chvíli přišel i soucit, snaha pochopit, proč to tak bylo a pak předsevzetí, že je třeba to změnit. Nejdříve se mi podařilo přijmout mé vlnité vlasy, které nikdy nedrží tak, jak