Nedávná koronavirová situace mi konečně přinesla příležitost fotografovat sama sebe. Ne, že by se dříve taková příležitost nenaskytla, ale vždy jsem si našla důvod, proč své focení ještě odložit. Stejně, jako velká část žen, mám z fotografování obavy. Není to jen teď, když už člověku přibývají šedivé vlasy a vrásky. Táhne se to se mnou už spoustu let. Už kolem věku 15ti let si pamatuju, že jsem nad tím, jak na některých fotkách vypadám, brečela a chtěla vypadat úplně jinak. Někdy po třicítce přišlo uvědomění, jak moc jsem sama se sebou nespokojená. Dost hluboké a bolestivé. Spolu s tím přišel vztek sama na sebe, jak jsem to mohla dopustit, se tak moc nemít ráda. Pak přišla zase lítost za všechny ty roky, které jsem strávila kritickým zkoumáním svého vzhledu a vyhýbání se pohledu do zrcadla nebo na své fotky. Na chvíli přišel i soucit, snaha pochopit, proč to tak bylo a pak předsevzetí, že je třeba to změnit. Nejdříve se mi podařilo přijmout mé vlnité vlasy, které nikdy nedrží tak, jak by měly. Občas se pěkně vlní, občas jsou krepaté, občas se zblázní a celé se zkudrnatí, často jsou splihlé a často jsou úplně jiné, než bych je chtěla mít. Jednou, když jsem je zase tak rovnala "správným" směrem mi najednou došlo, že je tlačím úplně jinam, než jak samy od sebe přirozeně patří. Snažím se je vměstnat do nějakých kolejí, které já sama považuji za hezké a přitom jejich podstata je úplně jiná. A pak mi došlo, že stejným způsobem přistupuji nejen k vlasům, k celé mé já. Nehledám krásu v tom, co mi bylo naděleno, ale stále hledám a toužím po něčem jiném. Bylo to takové mé první procitnutí, kdy jsem si opravdu uvědomila, že přístup sama k sobě je třeba změnit. Začala jsem se snažit koukat na sebe bez kritického pohledu. Je to těžké. Někdy se to daří, někdy člověk sklouzne opět ke starým vzorcům. Ale tak nějak mohu říci, že během pár let se mi podařilo svůj obraz v zrcadle přijmout, a když je třeba dívat se na sebe i láskyplným pohledem. Takovým, pro který jsem dokonalá přesně taková, jaká jsem.
V zrcadle to bylo lepší, ale kde se situace nelepšila, byly fotografie. Stále bojuji s tím, přijmout svoji podobu na fotografiích. Nevím, čím to je odlišné od zrcadla. Možná tím, jak je tento obraz statický? Nic se nehýbe, nic mne nerozptyluje a já tak na tomto obrázku mohu vidět i věci skrytější a hlubší, které se normálně na povrch tak snadno nedostanou? Možná. Každopádně stále pracuji na svém předsevzetí svůj postoj sama k sobě změnit. A to, jak se vnímám na fotografiích, do toho rozhodně patří. Proto jsem se rozhodla, že své fotografování uskutečnit prostě musím a věnovala si celé odpoledne v mém ateliéru. Nechtějte vědět, jaký jsem měla strach. Kámen v žaludku, nervozita .... Chyběla mi některá z mých šikovných vizážistek. Věřím, že díky jejich práci bych se dostala do větší pohody. A pak mi chyběl fotograf, který by mi řekl, co mám dělat, jak mám natočit hlavu, co s rukama, jak se tvářit, zkontroloval by, jestli mi někde netrčí kus košile a nebo zrovna nevypadám prostě jak idiot. A taky by mačkal spoušť. Protože často jsem měla problém, kam honem rychle dálkový odpalovač schovat. A když jsem pak někdy na notebooku viděla, co se mi podařilo vyfotit, měla jsem chuť se rozbrečet a na všechno se vykašlat. Prostě to zabalit. V tu chvíli by to bylo to nejjednodušší. Jenže pak mi došlo, jaké úsilí mi stálo se k tomuto kroku odhodlat. Kolik let mi to trvalo. A pak taky i přípravy v ten den. Trvalo docela dlouho, než jsem nastavila správně foťák, stativ, propojit s notebookem, připravit samu sebe, scénu,... prostě toho byla spousta a kdybych dala prostor svým slzám, vše bych zahodila. Tak jsem vydržela. V sedm večer přišla domů úplně zničená a unavená tak, jak jsem už dlouho nebyla. Druhý den mi čekal další odvážný krok. Fotografie stáhnout do počítače a jednu po druhé projít, vybrat pár, které se podařily a ty pak vyretušovat. Není to zrovna snadné vidět svůj obličej zvětšený na celou obrazovku. Navíc profesionální foťák vykreslí každý detail, studiová světla krásy také zrovna nepřidají. Takže další chvíle překonávání sama sebe. Ale zvládla jsem to, už mám 4 fotografie hotové. Další asi 4 čekají na upravení. Začínám mít radost. Začínám mít pocit, že se mi podařilo něco v sobě překonat, změnit, přijmout. A uvědomuji si, jak moc je to důležité. Mít se ráda, taková, jaká jsem. V dnešní době už je to trochu fráze, člověk se s touto větou setkává docela často. Mám ale pocit, jako bych sáhla někam hluboko do svého nitra, kde nespokojenost sama se sebou a nepřijetí se bylo jako nějaké černé podhoubí, které tam bují a já ho vyrvala i s kořeny. Ne se všemi, bohužel je to běh na dlouhou trať, ale podnikla jsem důležitý krok k tomu, věci změnit.
Na světě je spousta žen a dívek, které se rády fotí, filmují a s tím, jak vypadají, jsou spokojené (těm trochu závidím 😉) Ale pak je jich spousta, které jsou na tom stejně jako já. A věřím, že pro ty mohu být tím pravým fotografem, aby svůj strach překonaly. Už z mládí vím, jaké je to cítit se před fotografem trapně, když nevíte co dělat a přijdete si jako totální dřevo. Vím, jak to člověku rve srdce, když ať dělá, co dělá, má pocit, že na fotce vždycky vypadá blbě. A vím, jaké je to mít strach podívat se na další své fotky, že to bude opět stejné. A také už vím, jak je člověk dojatý, když tento svůj pocit konečně změní. Pokud jste na tom stejně jako já, chtěla bych být tou, která vám to pomůže překonat. Ukáže vám vaši krásu a navždy změní způsob, kterým sama na sebe pohlížíte. ❤️❤️❤️
Komentáře
Okomentovat