Uvědomila jsem si, že zde sdílím fotografie a příběhy mých klientů, ale zatím jsem se nikdy na tomto blogu pořádně nepředstavila. Tak jdu na to, abyste měli alespoň trochu představu, kdo to tady všechno píše. Jmenuji se Gabriela a vlastním portrétní fotografické studio v Plzni. Fotografování se věnuji přibližně od roku 2011. Nejdříve během mateřské dovolené a po jejím skončení jsem se rozhodla touto cestou vydat profesionálně. A asi také nevíte, že ze začátku jsem byla především video maker. Filmovala jsem svatby. K tomu jsem i fotografovala, ale pak nastal čas rozhodnout se, kterou z těchto dvou cest se vydám. Protože obě najednou nešly dělat pořádně.
Ze všech oborů fotografování mám nejraději portrétní fotografii. Od samého začátku. Ráda pozoruji lidské tváře a hledám příběhy, které se za nimi skrývají. Právě tyto příběhy podle mne těm obrázkům, kterým se říká fotka, dávají život.
Kromě fotografování také velice ráda sportuji. I když v poslední době nemám tolik času, abych se sportu mohla věnovat tak, jak bych chtěla. Ale věřím, že za pár let se k němu opět dostanu více. Baví mne především jízda na horském kole. Příležitostně se účasním závodů MTBO (jízda na kole a hledání kontrol podle mapy). Sice se vždy někde ztratím v lese a celkem dlouho a zoufale hledám, kde jsem a kudy se vydat dál. Někdy mám při tom na sebe hrozný vztek a někdy se mi chce při tom brečet. Ale nakonec se vždycky zase najdu a dorazím do cíle. Ale to dobrodružství, které při tom člověk zažívá, to stojí za to. Dále mám ráda tanec. Tam mám sice trochu obavy, že na mne při tanci není moc hezký pohled, ale tanec miluji na tolik, že jsem se rozhodla tento blok překonat a snažím se stud neřešit. Dříve jsem také jezdila na kajaku na divoké vodě, ale u toho nevím, jestli ještě dokážu překonat strach, který jsem z divoké vody měla.
A mám ráda přírodu. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak je krásná, co všechno nám dává. Jak moc ji potřebujeme a jak moc bychom si ji měli vážit. Věřím, že každý z nás může přispět k tomu, abychom ji společně chránili. A tak začínám u sebe a snažím se ve své domácnosti podnikat alespoň drobné ekologické kroky k tomu, abych v tomto směru měla čisté svědomí.
Nebyla jsem na to ale dost průrazná, nevěřila jsem si, vedle ostatních dívek jsem si připadala vždy ošklivá. Žádný velký úspěch v podobě titulní strany časopisu nebo výhry v soutěži krásy mne v této oblasti nečekal. Ale myslím, že díky tomu se umím vcítit do toho, jaké to je, když si člověk před kamerou nevěří. Neví, co má dělat, stydí se, není si jistý sám sebou. Věřím, že laskavý a chápavý přístup, nějaké ty rady a sem tam upřímná pochvala, dokáže každého tohoto ostychu zbavit a pomůže mu se před fotoaparátem uvolnit.
Přiložená fotografie je můj portrét. Byl pořízen v rychlosti, když jsem testovala nastavení světel během fotografování kolekce oblečení módní návrhářky Ivety Paulerové v divadle Studio Dva na Václavském náměstí v Praze. Fotky z tohoto focení zde jistě brzy uvidíte. Za zmáčknutí spouště děkuji Katce Beranové. Až ji omrzí péct dorty v Make a Cake, zaměstnám ji u sebe jako druhého fotografa :-)
Ze všech oborů fotografování mám nejraději portrétní fotografii. Od samého začátku. Ráda pozoruji lidské tváře a hledám příběhy, které se za nimi skrývají. Právě tyto příběhy podle mne těm obrázkům, kterým se říká fotka, dávají život.
Kromě fotografování také velice ráda sportuji. I když v poslední době nemám tolik času, abych se sportu mohla věnovat tak, jak bych chtěla. Ale věřím, že za pár let se k němu opět dostanu více. Baví mne především jízda na horském kole. Příležitostně se účasním závodů MTBO (jízda na kole a hledání kontrol podle mapy). Sice se vždy někde ztratím v lese a celkem dlouho a zoufale hledám, kde jsem a kudy se vydat dál. Někdy mám při tom na sebe hrozný vztek a někdy se mi chce při tom brečet. Ale nakonec se vždycky zase najdu a dorazím do cíle. Ale to dobrodružství, které při tom člověk zažívá, to stojí za to. Dále mám ráda tanec. Tam mám sice trochu obavy, že na mne při tanci není moc hezký pohled, ale tanec miluji na tolik, že jsem se rozhodla tento blok překonat a snažím se stud neřešit. Dříve jsem také jezdila na kajaku na divoké vodě, ale u toho nevím, jestli ještě dokážu překonat strach, který jsem z divoké vody měla.
A mám ráda přírodu. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak je krásná, co všechno nám dává. Jak moc ji potřebujeme a jak moc bychom si ji měli vážit. Věřím, že každý z nás může přispět k tomu, abychom ji společně chránili. A tak začínám u sebe a snažím se ve své domácnosti podnikat alespoň drobné ekologické kroky k tomu, abych v tomto směru měla čisté svědomí.
Nebyla jsem na to ale dost průrazná, nevěřila jsem si, vedle ostatních dívek jsem si připadala vždy ošklivá. Žádný velký úspěch v podobě titulní strany časopisu nebo výhry v soutěži krásy mne v této oblasti nečekal. Ale myslím, že díky tomu se umím vcítit do toho, jaké to je, když si člověk před kamerou nevěří. Neví, co má dělat, stydí se, není si jistý sám sebou. Věřím, že laskavý a chápavý přístup, nějaké ty rady a sem tam upřímná pochvala, dokáže každého tohoto ostychu zbavit a pomůže mu se před fotoaparátem uvolnit.
Přiložená fotografie je můj portrét. Byl pořízen v rychlosti, když jsem testovala nastavení světel během fotografování kolekce oblečení módní návrhářky Ivety Paulerové v divadle Studio Dva na Václavském náměstí v Praze. Fotky z tohoto focení zde jistě brzy uvidíte. Za zmáčknutí spouště děkuji Katce Beranové. Až ji omrzí péct dorty v Make a Cake, zaměstnám ji u sebe jako druhého fotografa :-)
Komentáře
Okomentovat